Projektový tým
Experti na vlastní zkušenost – tak jsou v našem projektu nazýváni lidé, kteří prošli duševní poruchou, a mají tedy osobní zkušenost s tím, jaké to je zažít duševní krizi a pohybovat se na tenké hraně mezi duševním zdravím a duševní nemocí.
Mají ještě něco více – odvahu otevřít se a sdílet svůj příběh. Předávají mladým lidem skrze projekt zprávu o tom, jaké je to duševně onemocnět a „stát se jiným“. Současně také přináší poselství, že duševní poruchu je možné léčit, někdy také zcela vyléčit a hlavně žít plnohodnotný a naplněný život. Svojí přítomností mezi studenty odbourávají tabu a zaběhlá klišé o duševně nemocných a co více – zprostředkovávají vlastní pozitivní postoj k životu, který může obohatit každého z nás.
Jaká je osobní zkušenost s projektem Blázníš? No a! z pohledu experta?
Mé působení v projektu Blázníš? No a!
„Hned od začátku mne projekt oslovil. Bylo to lákavé, nové, neozkoušené. Svoji účast na projektu jsem brala jako výzvu. Něco na sobě a svém okolí změnit. Ale co to je to něco? Předat zkušenosti, vypovídat se z toho, co jsem zažila, poznat další středoškoláky a jejich učitele, jak se perou s tématy duševního onemocnění, co o tom všem vědí, rozšířit si obzory, dělat smysluplnou věc.
Začátek byl hodně náročný. Několikadenní školení a zasvěcení do projektu od kolegů z Německa a Slovenska, první školský den, sehrání původního týmu, urovnat si, co vlastně od projektu očekáváme a jakou konkrétní roli v něm budeme hrát.
Projektové dny jsou i nadále náročné, ale kolik se toho člověk dozví! O sobě, o ostatních, o lidech jako takových. Pokaždé, když vyprávím svůj příběh a odpovídám na otázky studentů, narazíme na témata, která jsme ještě neprobírali a mozaika vyprávěného příběhu a životní zkušenosti se stává celistvější. Kolikrát už jsem si říkala, že by mi projekt tenkrát na střední škole pomohl, alespoň v začátcích mé nemoci. Středoškoláci jsou skutečně ohroženou skupinou a jsem ráda, když si z projektu alespoň trošku odnášejí. Jsem vždycky ráda na konci každého projektového dne, když vidím, že společně strávený den zúčastněné zaujal.
Postupem času jsem došla k závěru, že takovýto projekt jako je „BNA“, je v České republice určitě potřeba. Bohužel se nám jej daří pomalu rozvíjet pouze v Praze. Pevně však věřím, že „Bláznění“ dojde i do jiných měst a stane se tak běžnou součástí výuky a začne se tak měnit klima pro tuto problematiku. Lidé se snad vrátí sami k sobě, přestanou být stroji a nebudou se bát hovořit o svých pocitech a požádat o pomoc.
Tak hodně štěstí!“
Barbora, dlouholetá členka projektového týmu, Fokus Praha
Mají ještě něco více – odvahu otevřít se a sdílet svůj příběh. Předávají mladým lidem skrze projekt zprávu o tom, jaké je to duševně onemocnět a „stát se jiným“. Současně také přináší poselství, že duševní poruchu je možné léčit, někdy také zcela vyléčit a hlavně žít plnohodnotný a naplněný život. Svojí přítomností mezi studenty odbourávají tabu a zaběhlá klišé o duševně nemocných a co více – zprostředkovávají vlastní pozitivní postoj k životu, který může obohatit každého z nás.
Jaká je osobní zkušenost s projektem Blázníš? No a! z pohledu experta?
Mé působení v projektu Blázníš? No a!
„Hned od začátku mne projekt oslovil. Bylo to lákavé, nové, neozkoušené. Svoji účast na projektu jsem brala jako výzvu. Něco na sobě a svém okolí změnit. Ale co to je to něco? Předat zkušenosti, vypovídat se z toho, co jsem zažila, poznat další středoškoláky a jejich učitele, jak se perou s tématy duševního onemocnění, co o tom všem vědí, rozšířit si obzory, dělat smysluplnou věc.
Začátek byl hodně náročný. Několikadenní školení a zasvěcení do projektu od kolegů z Německa a Slovenska, první školský den, sehrání původního týmu, urovnat si, co vlastně od projektu očekáváme a jakou konkrétní roli v něm budeme hrát.
Projektové dny jsou i nadále náročné, ale kolik se toho člověk dozví! O sobě, o ostatních, o lidech jako takových. Pokaždé, když vyprávím svůj příběh a odpovídám na otázky studentů, narazíme na témata, která jsme ještě neprobírali a mozaika vyprávěného příběhu a životní zkušenosti se stává celistvější. Kolikrát už jsem si říkala, že by mi projekt tenkrát na střední škole pomohl, alespoň v začátcích mé nemoci. Středoškoláci jsou skutečně ohroženou skupinou a jsem ráda, když si z projektu alespoň trošku odnášejí. Jsem vždycky ráda na konci každého projektového dne, když vidím, že společně strávený den zúčastněné zaujal.
Postupem času jsem došla k závěru, že takovýto projekt jako je „BNA“, je v České republice určitě potřeba. Bohužel se nám jej daří pomalu rozvíjet pouze v Praze. Pevně však věřím, že „Bláznění“ dojde i do jiných měst a stane se tak běžnou součástí výuky a začne se tak měnit klima pro tuto problematiku. Lidé se snad vrátí sami k sobě, přestanou být stroji a nebudou se bát hovořit o svých pocitech a požádat o pomoc.
Tak hodně štěstí!“
Barbora, dlouholetá členka projektového týmu, Fokus Praha