Projektový tým
V rolích moderátorů působí v našem týmu odborníci z oblasti duševního zdraví – psychiatři, psychologové, sociální pracovníci, kteří mají dlouhodobé zkušenosti v daném oboru v práci s lidmi s duševním onemocněním.
Předpokladem pro úspěšné zapojení se do projektového týmu je pro moderátora chuť pracovat s mladými lidmi, vztah ke skupinové práci, otevřenost a empatie pro potřeby mladých a v neposlední řadě také smysl pro humor a spontánní tvořivost.
Úkolem moderátora je „provést“ studenty projektovým dnem, vést a podporovat živou diskuzi v otázkách duševního zdraví, krize a nemoci, udržovat ve skupině bezpečný prostor, kde může každý člen vyjádřit svůj osobní názor a doprovázet své kolegy, kteří přicházejí s vlastní zkušeností s duševním onemocnění, aby mohli studentům úspěšně předat své poselství.
Jaká je osobní zkušenost s projektem z pohledu moderátora?
„Věnuji se již mnoho let péči o lidi s vážnou duševní poruchou a vždycky mě zajímalo, jak udělat jejich problémy snesitelnější, léčbu civilnější a zařazení do běžného života schůdnější. Zažívala jsem i podobnou stigamtizaci jako moji pacienti - počínaje zklamáním rodiny, že se ze mne nestal "pořádný doktor", ale "jen psychiatr", a konče lehkou přezíravostí některých kolegů lékařů ze somatických oborů.
Zároveň je mi ovšem jako mámě dvou dospívajících dětí blízký i svět středoškoláků - jejich radosti a trable, jejich představy o budoucnosti, plány do života, ideály i kritičnost. Dbát o zdraví, ať tělesné nebo duševní, nepatří v tomuto věku k jejich prioritám, protože je většinou považují za samozřejmost...
Bylo tedy logické, že mě velmi oslovila idea projektu Blázníš? No a! a že jsem se s chutí od začátku zapojila do jeho rozjezdu v České republice. Potřeba snižovat stigmatizaci lidí s duševním onemocněním a potřeba obracet pozornost k péči o duševní zdraví u mladých lidí se zde potkávají a spojují ve smysluplném celku.
Zkušenost z jednotlivých školských dnů našeho projektu předčila moje očekávání. Vždy znovu cítím obdiv ke způsobu, jakým se studenti dokáží během několika hodin otevřít otázkám vlastních psychických těžkostí, které již znají, i toho, jak vážnou duševní krizi prožili druzí. Potkávám mladé lidi zpočátku třeba opatrné, nejisté či zaskočené (nebo nadmíru sebejisté), ale s velkou vnímavostí, s respektem a citlivostí k druhým, s kupodivu malými předsudky. Tréma, kterou prožívám ráno na začátku setkání se skupinou neznámých studentů, se mění během prvního bloku vzájemným „oťukáváním“ ve spolupráci, ve druhé části v okouzlení z tvořivosti studentů a v posledním bloku v nadšení z jejich zvídavosti a přitom citlivosti. To je ovšem možno jen díky veliké otevřenosti, kterou investují naši přítomní „experti“ – lidé s vlastní zkušeností duševní nemoci. Jejich vyprávění osobního příběhu, prožívání nemoci a léčby, a hlavně jejich usilování o naději a zotavení, ve mně budí veliký obdiv a respekt. A studenti toto sdílení vždycky vysoce oceňují a děkují. Závěr setkání bývá někdy až dojemný a já jsem znovu vděčná, že jsem u toho mohla být...“
Zuzana, psychiatrička a zakládající členka týmu (říjen 2009)
Předpokladem pro úspěšné zapojení se do projektového týmu je pro moderátora chuť pracovat s mladými lidmi, vztah ke skupinové práci, otevřenost a empatie pro potřeby mladých a v neposlední řadě také smysl pro humor a spontánní tvořivost.
Úkolem moderátora je „provést“ studenty projektovým dnem, vést a podporovat živou diskuzi v otázkách duševního zdraví, krize a nemoci, udržovat ve skupině bezpečný prostor, kde může každý člen vyjádřit svůj osobní názor a doprovázet své kolegy, kteří přicházejí s vlastní zkušeností s duševním onemocnění, aby mohli studentům úspěšně předat své poselství.
Jaká je osobní zkušenost s projektem z pohledu moderátora?
„Věnuji se již mnoho let péči o lidi s vážnou duševní poruchou a vždycky mě zajímalo, jak udělat jejich problémy snesitelnější, léčbu civilnější a zařazení do běžného života schůdnější. Zažívala jsem i podobnou stigamtizaci jako moji pacienti - počínaje zklamáním rodiny, že se ze mne nestal "pořádný doktor", ale "jen psychiatr", a konče lehkou přezíravostí některých kolegů lékařů ze somatických oborů.
Zároveň je mi ovšem jako mámě dvou dospívajících dětí blízký i svět středoškoláků - jejich radosti a trable, jejich představy o budoucnosti, plány do života, ideály i kritičnost. Dbát o zdraví, ať tělesné nebo duševní, nepatří v tomuto věku k jejich prioritám, protože je většinou považují za samozřejmost...
Bylo tedy logické, že mě velmi oslovila idea projektu Blázníš? No a! a že jsem se s chutí od začátku zapojila do jeho rozjezdu v České republice. Potřeba snižovat stigmatizaci lidí s duševním onemocněním a potřeba obracet pozornost k péči o duševní zdraví u mladých lidí se zde potkávají a spojují ve smysluplném celku.
Zkušenost z jednotlivých školských dnů našeho projektu předčila moje očekávání. Vždy znovu cítím obdiv ke způsobu, jakým se studenti dokáží během několika hodin otevřít otázkám vlastních psychických těžkostí, které již znají, i toho, jak vážnou duševní krizi prožili druzí. Potkávám mladé lidi zpočátku třeba opatrné, nejisté či zaskočené (nebo nadmíru sebejisté), ale s velkou vnímavostí, s respektem a citlivostí k druhým, s kupodivu malými předsudky. Tréma, kterou prožívám ráno na začátku setkání se skupinou neznámých studentů, se mění během prvního bloku vzájemným „oťukáváním“ ve spolupráci, ve druhé části v okouzlení z tvořivosti studentů a v posledním bloku v nadšení z jejich zvídavosti a přitom citlivosti. To je ovšem možno jen díky veliké otevřenosti, kterou investují naši přítomní „experti“ – lidé s vlastní zkušeností duševní nemoci. Jejich vyprávění osobního příběhu, prožívání nemoci a léčby, a hlavně jejich usilování o naději a zotavení, ve mně budí veliký obdiv a respekt. A studenti toto sdílení vždycky vysoce oceňují a děkují. Závěr setkání bývá někdy až dojemný a já jsem znovu vděčná, že jsem u toho mohla být...“
Zuzana, psychiatrička a zakládající členka týmu (říjen 2009)