Blázníš? ve škole

Blázníš? No a! běží v ČR od roku 2007 pod hlavičkou organizace Fokus Praha z.ú. a jejích partnerů a má poměrně jasný koncept, který jsme převzali od kolegů z Německa.

Projekt je zaměřen na prevenci v oblasti duševního zdraví a destigmatizaci duševně nemocných lidí.

Prakticky to vypadá tak, že jsme tým moderátorů (odborníci z oblasti psychoterapie) a expertů (lidé se zkušeností s psychiatrickou nemocí a péčí, kteří mají svůj příběh zpracovaný a jsou ochotni se o něj podělit), který chodí na střední školy a se studenty si o tématech týkajících se duševního zdraví a nemoci otevřeně povídá.

Projekt „Blázníš? No a!“ má za cíl naučit společnost zacházet s duševními poruchami právě tak otevřeně, jako to dělá s fyzickými onemocněními. Obracíme se na 15 až 20-leté mladistvé, protože právě pro vás je otázka smyslu života a vlastní identity důležitým tématem. Tato zvědavost a ochota se zabývat vlastními pocity a životními zkušenostmi dává šanci zabývat se i duševním zdravím. Mnozí z vás také již zažili, jaké to je, dostat se z duševní rovnováhy. Hlavním poselstvím projektu by proto mělo být, že krize jsou těžké, ale patří k životu a mohou nás i posílit, že nemoc se dá překonat a lze žít plnohodnotný kvalitní život. Zažiješ-li s námi projektový den “Blázníš? No a!” rozšíříš si znalosti z oblasti duševního zdraví, dozvíš se, jak o své duševní zdraví pečovat, jak se zachovat v krizových situacích a především se tváří v tvář setkáš s osobním příběhem.

„BLÁZNÍŠ? NO A!“ DODÁVÁ ODVAHU

  • vypořádat se s lidským životem komplexně
  • přemýšlet a hovořit o vlastních problémech
  • vnímat, prozkoumávat a lépe pochopit předsudky a výhrady
  • více se dozvědět o duševním zdraví / nemoci
  • mít kritické otázky k médiím
  • respektovat odlišnost
  • uplatňovat otevřenost, porozumění a férovost v lidských vztazích

Pro lepší představu jsme vybrali krátký popis jednoho takového dne na jednom ze zapojených gymnázií:

Blázníš? No a! absolvovali ve středu 23. dubna studenti septimy. Atmosféra školy byla ovlivněna průběhem přijímacích zkoušek, ale třída, se kterou jsme se setkali, byla celkově soustředěná na projekt a otevřená novému zážitku.

Mapovalo se téma šílení a bláznění, ve všech odstínech, od těch odlehčených z běžného života až po zkušenosti se světem psychiatrie. Studenti projevili mnoho konkrétních znalostí a povědomí o diagnózách a dalších pojmech z oblasti psychiatrie a psychologie, zajímali se aktivně o rozšiřující fakta, které jim mohou dát reálnější obraz tohoto tématu. Dotýkali jsme se dále otázek prožívání emocí a nemocí, jejich představ, které mají osobně spojené s psychickým zhroucením a diskutovali o zdrojích podpory a postojích k lidem s psychiatrickou zkušeností. Také vznikl přirozeně prostor na sdílení osobních příběhů a zkušeností z této oblasti, což je prostor pro větší porozumění a vzájemnou toleranci. Při práci ve skupinkách studenti pracovali s kreativním nadšením, vstupovali do hraní rolí a názorných ukázek, které představovaly způsob, jak o tématu přemýšlejí. Dokázali většinou velmi trefně postihnout a předat podstatnou informaci, poselství spojené s tématem duševního zdraví. V poslední části školského dne se studentům otevřela možnost sdílet životní příběhy lidí – expertů ve vlastní zkušenosti s psychickou nemocí. Toto setkání působilo jednak směrem navenek přímo na steretypní představy o “bláznivém” člověku a jednak směrem dovnitř, kdy je to důkaz o tom, že psychické krize je možné úspěšně překonat.

 

„Experti na vlastní zkušenost – tak jsou v našem projektu nazýváni lidé, kteří prošli duševní poruchou, a mají tedy osobní zkušenost s tím, jaké to je zažít duševní krizi a pohybovat se na tenké hraně mezi duševním zdravím a duševní nemocí.

Mají ještě něco více – odvahu otevřít se a sdílet svůj příběh. Předávají mladým lidem skrze projekt zprávu o tom, jaké je to duševně onemocnět a „stát se jiným“. Současně také přináší poselství, že duševní poruchu je možné léčit, někdy také zcela vyléčit a hlavně žít plnohodnotný a naplněný život. Svojí přítomností mezi studenty odbourávají tabu a zaběhlá klišé o duševně nemocných a co více – zprostředkovávají vlastní pozitivní postoj k životu, který může obohatit každého z nás.“

Veronika


Vystudovala jsem psychologii. Když jsme se učili o duševních nemocech, neuměla jsem si mnohdy představit, jaké to vlastně je, takovou nemoc mít. Nechápala jsem zvláště depresi a říkala jsem si, že tu bych asi v životě nedostala. O pár let později mi zbývalo dodělat jen diplomovou práci. Poslední zkoušku – z němčiny – jsem měla právě za sebou. Ale najednou přišla hrozná únava, nepřekonatelná vůlí. Nedokázala jsem vůbec psát. Celé dny jsem najednou byla apatická. Pozornost, paměť, tvořivé myšlení byly pryč. A když to trvalo měsíc dva, přišly pocity viny – že jsem špatná a za všechno si můžu sama, že na to nesmí nikdo přijít, protože by se ode mě všichni odvrátili, a že to lepší už nebude. Deprese byla tu…

Když už jsem po dalším měsíci začala být vztahovačná, měla noční můry a bála se rodičů bez reálného důvodu, uvědomila jsem si teprve, že je to, jak kdybych to četla ze svých poznámek z psychopatologie. Okamžitě jsem upalovala k psychiatrovi – na CKI do Bohnic. Tam mi řekli moji první psychiatrickou diagnózu. A ta bydlí u mě vlastně dodnes, jenže se teď jmenuje simplexní schizofrenie. Ať se ale už jmenuje jakkoli…pomalu si na sebe zvykáme – jedenáct let.

Když dostanete takovou diagnózu, první reakce je: ”To nemůžu nikomu říct.” Dlouho jsem se za ni styděla. A skrývala ji před okolím. Pak jsem se dostala na místo, kde jsem začala pracovat v oblasti marketingu pro sociální firmu, kde mají všichni (!!!) zaměstnanci invalidní důchod. Na nejrůznější postižení – smyslové, tělesné, jakékoliv. Tady jsem pochopila, že se není za co stydět, ale že člověk může být i hrdý, že dokáže s hendikepem pracovat a žít. A že hendikep je životní zkušenost, která může člověka zavést do “jiných krajin života”, kam by se jinak nedostal. No, a v každém případě mu pořádně zamává žebříčkem životních hodnot…

V té době jsem se přestala za svou nemoc stydět a začala si vážit toho, co mě naučila. Přijala jsem ji konečně za svou…A tak jsem poskytla svůj první rozhovor na firemní blog. Mimo jiné i o své nemoci… A pak jsem pocítila potřebu předávat své zkušenosti dál, aby mohly někomu sloužit. A proto jsem teď tady, v projektu “Blázníš, no a?”, za který jsem moc ráda.

A jak se změnily moje hodnoty? Srovnala jsem si, co je v životě důležité. Od té doby, co jsem onemocněla, mám mnohem méně energie. Proto s ní nemůžu plýtvat. Musím ji zaměřit jen na pár věcí – na ty, které jsou opravdu nosné. Musela jsem se vyrovnat s tím, že nejsem “normální” a úplně zařaditelná běžným způsobem do života. Dřív jsem to vnímala jako svoje selhání. Ale nakonec jsem to pojala jako nové dobrodružství. Naučila jsem se, že říct si o pomoc není známkou slabosti, ale síly. Že není důležité na co si před lidmi hraju, ale co doopravdy dělám. Naučila jsem se vážit si toho, když je mi dobře. Někdy mi i jenom fakt, že necítím ty nemocné pocity, dává důvod k radosti.

Veronika, členka projektového týmu BNA

Petromila


Je mi 32 a do srpna roku 2018 jsem pracovala jako asistent pedagoga. Sedm let jsem asistovala chlapci s Aspergerovým syndromem, od jeho 7. třídy ZŠ až k maturitě, kterou úspěšně zvládl a dostal se na VŠ. Velmi mnoho mě toho naučil a jsem hrdá, že jsem ho mohla doprovázet. Nyní se začínám realizovat v různých projektech v rámci destigmatizace duševního onemocnění, udělala jsem si rovněž kurz pro peer konzultanty, kterým bych se v rámci multidisciplinárního týmu chtěla stát.Dostat se ale do tohoto bodu, kdy jsem si vědoma alespoň jedné konkrétní věci, kterou chci dělat a naplňuje mě, kdy ve svém životě vidím konečně naději, kolem které mohu svůj život dále budovat. Tohle všechno mě stálo roky a roky terapie, neskutečného úsilí a přemáhání. Kdybych věděla, co všechno mne čeká, jak moc se budu muset přemlouvat, abych zůstala na tomhle světě o další den či týden déle, ani bych do toho nešla. Ale teď jsem ráda, že jsem se vydala na tuhle cestu a že už mohu sbírat plody své dřiny!

Má hlavní diagnóza je hraniční porucha osobnosti, kterou ale doprovází i depresivní, úzkostná a somatoformní algická porucha… Dříve také porucha příjmu potravy (PPP) a sebepoškozování. Poprvé jsem začala mít problémy s PPP v 16 letech a v 17 se u mě poprvé objevilo sebepoškozování. Ale přímo hraniční poruchu osobnosti mi diagnostikovali, když mi bylo 18.

Jako spouštěče svých problémů vnímám několik věcí. Máma má bipolární afektivní poruchu od mého raného dětství. Doma nebylo nic nikdy jisté ani stabilní. Nikdy jsem nevěděla, jaká máma mi přijde domů z práce. Zda hodná maminka anebo nevyzpytatelná řvoucí matka, která jeden den fungovala a další týden byla schopná být zavřená v ložnici. Podobně nejisté prostředí bylo na ZŠ, kde jsem osm let zažívala psychickou šikanu. Nikdy jsem nevěděla, kdy a v jaké podobě přijde ponížení, ty nejhrubší nadávky, které čeština zná, opovržení nebo výsměch. Podle ostatních dětí jsem byla celá špatná, životní omyl, který nic nikdy nedokáže. Poprvé jsem se o šikaně a nadávaní ostatních zmínila doma až na konci 8. třídy. To už jsem ale o sobě uvažovala přesně tak, jak mě děti naučily – že jsem nula, špína, nikdy nic nedokážu, jsem k ničemu, nikdo o mě nestojí.

Poprvé jsem navštívila odborníka v 17 letech. Cítila jsem, že se se mnou něco děje a není mi v tom dobře. Napsala jsem na linku důvěry, a poté narazila na organizaci Anabell, kde jsem si vyhledala svépomocnou skupinu. Díky velké podpoře paní, která tu skupinu vedla, jsem se poprvé dostala k psycholožce. Ačkoli jsem byla ještě neplnoletá, nebyla jsem pod tlakem, že o tom nutně musím říct rodičům, do 18. narozenin už mi zbývaly jen dva měsíce. Psychiatra jsem si ale našla až v 18 letech, a to se už i doma dozvěděli o mých problémech. Následovala celá řada hospitalizací. Pokaždé mě hospitalizace velmi povzbudila, stabilizovala, ale nikdy to nemělo dlouhé trvání. Znovu jsem padala do depresí, beznaděje a sebepoškozování, jehož závažnost a četnost začala být pomalu neúnosná. Nejhorší bylo dvojí závažně sebepoškození, poprvé jsem skončila na JIP a podruhé na plastické chirurgii v Palermu, kde mi dělali rekonstrukci části hřbetu ruky.

Léky pro mě nikdy nebyly podporou, necítila jsem, že mi pomáhají, ale nevylučuji, že možná to byla právě ta berlička, která nedopustila, abych spadla na úplné dno. Ta hlavní podpora přišla díky psychoterapii. V minulosti jsem nevěděla, co od toho čekat, co mi sedí, jaký terapeut mi vyhovuje, aby mi v tom bylo dobře a někam bych se posouvala. Časem vykrystalizovala jasná představa, co od terapie potřebuji a jaký nárok má podle mě terapeut splňovat, aby mi „stačil“, abych mu byla schopná věřit. Aktuálně jsem v dialekticko-behaviorální terapii  (DBT), kterou nabízí DBT centrum v Praze.

Od té doby, co se u mě začaly projevovat duševní obtíže, se můj život dost změnil. Hodně jsem se uzavřela do sebe, izolovala se od lidí, bála jsem se jich, sebe a své tělo jsem nenáviděla. Nevěřila jsem, že existuje možnost, aby to nesnesitelné utrpení ze života bylo menší či dokonce, že budu na světě někdy ráda. Má jediná životní náplň byla snění o smrti, plánování si ji, v sebepoškozovaní jsem nacházela jedinou úlevu a „radost“. Neměla jsem o nic zájem, nic mi nedávalo smysl a pocit neskutečné prázdnoty a nicoty mě trhal na malé kousíčky. Cítila jsem se rozbitá a bez naděje, že mě dá někdo zase dohromady. Postupně jsem si začala uvědomovat, že pokud já nebudu chtít a nezačnu hlavně dělat konkrétní kroky, pokud zůstanu v pozici pacienta a bezmocného jedince, tak se nic nezmění a nikdo a nic mi nepomůže. Každá změna, byť jen jít ven mezi lidi a zkusit něco nového, byla moc bolestivá a provázela ji velká úzkost a katastrofické scénáře.

Zásadním krokem pro mě bylo vzít na sebe zodpovědnost za to, že já jsem ten, kdo má svůj život ve svých rukou. Že já jsem pánem svých myšlenek a toho, co udělám či neudělám a že to má své důsledky. A také, že jsem začala dělat kroky k tomu, mít sama sebe ráda, což bylo ze všeho nejtěžší.

Kdybych měla shrnout, co mi na mé cestě nejvíce pomohlo, byla to velká podpora od mé třídní profesorky na SŠ, když se u mě poprvé projevily psychické obtíže, a také podpora od mé šéfové a kolegyně v mé první práci. Dále byl zásadní krok to, když jsem se v 19 letech odstěhovala do 300 km vzdáleného městečka, abych se postavila na vlastní nohy. Cítila jsem, že je potřeba, abych nebyla doma, kde to bylo hodně náročné. Navíc jsem tak mohla pocítit, že jsem schopná a kompetentní se o sebe postarat. Poté mi pomohla i dvouletá zkušenost v cizině, v Itálii, kde jsem byla rovněž z důvodů, abych změnila prostředí. Psychicky se mi trochu ulevilo a já se zkusila nadechnout. Začátky byly těžké, ale naučila jsem se jazyk, který jsem neznala, a opět jsem si potvrdila, že nejsem žádná nula. Co zásadně ovlivnilo můj další vývoj bylo, když jsem si před dvanácti lety našla psychiatričku a psychoterapeutku věnující se poruchám osobnosti v jedné osobě. Dala mi poprvé pocítit, že o můj život má cenu bojovat, a pokud budu chtít, ona tu bude pro mě. Dosud k ní docházím, a díky našemu terapeutickému vztahu a důvěře jsem ušla nesmírný kus cesty! Největší zlom a pomoc však přišla, když jsem se po sedmé hospitalizaci ve svých 23 letech dozvěděla, že existuje terapeutická komunita Kaleidoskop přímo pro lidi s poruchou osobnosti. V tu dobu jsem neměla co ztratit, nechtěla jsem žít, nenáviděla sebe i celý svůj život. Ačkoliv jsem dělala, co jsem uměla, stále mi nebylo lépe. Nechtěla jsem, aby můj životní styl bylo přežívat od jedné hospitalizaci k druhé… A tak jsem v dubnu 2010 nastoupila na 18měsíční pobyt do Kaleidoskopu a začaly se dít zázraky!

Po absolvování komunity jsem si našla práci, bydlení, koníčky. Dokázala jsem pomalu začít věřit lidem a hledat si postupně kamarády. Také vztahy doma se více urovnaly a já znovu měla chuť být na tomto světě i přes všechny pády, bolesti a propady.

Aktuálně mi nejvíce pomáhá DBT terapie, setkávání se s přáteli a to, že jsem našla hnací motor, proč má cenu na světě být a co chci dělat! Objevení vlastní sebehodnoty má pro mě nesmírnou cenu, stejně jako to, že jsem to já, kdo má kontrolu nad tím, co se se mnou děje, a že vím, proč se to děje. Dokáži pracovat se svými emocemi, pocity, korigovat svou impulsivitu, napětí… Zkrátka jsem to já, kdo drží kormidlo ve svém životě, a díky terapii se v tom mohu stále zlepšovat. Také mi velmi pomáhá režim, práce a alespoň částečná předvídatelnost toho, co bude…

Když mám těžké období, tak mi někdy pomůže, když mě nechají lidi okolo na chvíli v klidu, nic po mně nikdo nechce a já se můžu na chvíli rozložit, abych se mohla dat zase dohromady. Hlavně mi nepomáhá, když okolí znevažuje to, jak se cítím a říká třeba, že není důvod, abych byla smutná; či se cítila zle. Jindy mi naopak pomůže, když mi někdo nabídne, zda třeba nechci něco podniknout, a díky tomu často přijdu na jiné myšlenky.Taky mi pomáhá, když mohu někomu říci, co se děje a když mě nikdo za mé myšlenky neodsoudí.

Pokud se zamyslím nad tím, co mi tyhle potíže vzaly, ale i daly, je to docela květnaté. Vzaly mi období dospívaní a puberty, kamarády, první lásky a vztahy, možnost studia na VŠ. Díky tomu se vše učím zpětně. Důvěřovat lidem, hledat si to, co mě baví, sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty, hledat si kamarády. Možná se mi časem podaří najít v sobě i touhu po partnerském vztahu.

Daly mi zjistit, že lidi s duševní nemocí jsou jako všichni ostatní a někdy daleko více „lidi“ než ti bez diagnózy. Mohla jsem poznat cizí zemi, naučit se jazyk, poznat nové lidi, od kterých nezištně přišla pomoc… Daly mi sílu bojovat o svůj život do posledních sil a věřit, že zase bude lépe, byť situace vypadá zcela beznadějně. Daly mi schopnost empatie a porozumění, zvláště těm lidem, kteří si procházejí něčím podobným.

Konečně jsou chvíle, kdy se mám ráda, kdy jsem v kontaktu se svými dovednostmi (a že jich není málo) a kdy jsem si vědoma toho, jaký obrovský kus cesty jsem už ušla! Skrz mé záliby a sport mohu získávat zkušenost, že lidi mi nechtějí ublížit a že je navíc děsně fajn mít kamarády. Slyšet ocenění od druhých a že je jim se mnou dobře, jsou pro mě jako dárek! Postupně začínám ve svém životě objevovat věci, které jsou tak krásné, že si je zavírám do „konzervy“ na později.

Chtěla bych tobě, kdo čteš můj příběh a jsi v podobné situaci říci: nikdy se nevzdávej! Tvůj život i ty sám jsi velmi cenný. I když jsi už nesmírně vyčerpaný z nekonečného boje a proher, tak nikdy nevíš, jak málo stačí, aby tvůj život měl zase barvy a nebyla to jen černá a bílá!

A pro ty z vás (odborníci, přátelé, partneři, rodino), kdo máte ve svém okolí někoho, o koho si děláte starosti, trápí vás podobné projevy v chování a je to pro vás těžké a náročné, vám bych chtěla říci, že nejsme všichni manipulátoři, nesnesitelní pacienti a partneři, jak se o nás píše. Sebepoškozovaní je projevem naprostého zoufalství, neboť vnitřní psychická bolest je tak nesnesitelná, že cokoli jiného přináší nesmírnou úlevu. Buďte s námi, prosím, trpěliví, nenechte se hned vytočit, když vás zraníme nebo prožíváme nekontrolovatelné emoce. Nevzdávejte to s námi! Nechceme ublížit sobě a ani druhým, ale třeba jen zatím nemáme nástroje, abychom to udělali jinak… Potřebujeme získat pocit bezpečí, neboť kolem nás a v nás je tolik hrůzy, zmatku a bolesti. Dejte nám šanci!

Petromila, členka projektového týmu

 

Pokud jsi student, je Ti mezi 15-25 lety a chceš uspořádat projektový den “Blázníš? No a!” u Vás ve škole, zde je dokument se základními informacemi o projektu, který můžeš předat pracovníkovi školního poradenského pracoviště (školní psycholog, výchovný poradce, metodik prevence…) nebo svému třídnímu učiteli a říci mu, že bys měl o realizaci zájem. Spolu s tím zvýšíš šance na to, že to klapne, když napíšeš i přímo nám (dle regionu, kde studuješ) a my zkusíme danou osobu na Tvůj popud oslovit s konkrétní nabídkou konání projektového dne.